Ivan Genov
Ivan Genov (Ivan Raimund Niederführ), proslulý „noblesní funebrák“ (jak o sobě sám říkával).
Pohřební kočár
Pro výjimečně důstojnou poslední cestu zesnulého nabízíme možnost využít náš historický pohřební kočár Ivana Genova (Ivana Raimunda Niederführa), proslulého „noblesního funebráka“ (jak o sobě sám říkával). Kočár je ve velmi luxusním provedení a samozřejmostí je tažení koňmi.
Kočár slouží k převozu zesnulého na obřad a hřbitov, je tažen koňským spřežením. Smuteční průvod je důstojným rozloučením se zesnulým. Možnost využití po celé ČR. Zajistíme i koňské spřežení.
Přehrát video
Smuteční řeč
Vážení a milí přítomní,
sešli jsme se zde dnes sklíčeni hlubokým žalem pramenícím z úmrtí našeho věrného přítele a váženého kolegy. Trnovou korunou neveselosti lidského života je právě odchod blízkého člověka, kterým pro nás Raimund Niederführ zajisté byl. Zůstávají vzpomínky a prázdné místo. Místo, které nelze zaplnit nikým a ničím. V Raimundově případě to platí mnohonásobně, neboť byl tak ojediněle mimořádným člověkem, že bychom druhého takového jen obtížně hledali.
Lidský jedinec je na tomto světě proto, aby cosi pozitivního vykonal. Skutečným smyslem lidského života není užívání si pozemských rozkoší, nýbrž dobře obstát před Bohem, jistými principy mravními, společností, rodinou, přáteli i sám před sebou. Raimundovi se tento nelehký úkol podařilo splnit měrou vrchovatou. Lidské dílo je totiž jen tak dobré, jako jeho tvůrce sám. To, čím náš život vyplníme však nemůže zvrátit ten krutý fakt, že jej máme jen zapůjčený a jednoho dne jej budeme muset vrátit. Jedinou jistotu, kterou tak v naší pozemské pouti máme je právě tam, kde bychom jí mít nechtěli – ve smrti.
Raimund se narodil 11.11.1965 jako jediný syn Ivana Genova a Evy Genovové, rozené Niederführové. Jeho národnostní původ byl v české kotlině netradiční, když Raimundův tatínek pocházel z Bulharska a maminka byla potomkem židovské rodiny mající rozsáhlé majetky v Uhlířských Janovicích a okolí a sudeto-německé rodiny Niederführů. Právě Raimundův dědeček Raimund Niederführ zachránil svojí manželku před jistým a neblahým odsunem, který v průběhu nacistické okupace potkal tolik nejen českých židovských rodin a i dlouhou řadu Raimundových příbuzných. Tuto rodinnou tragédii si Raimund celoživotně nosil ve svém tak velkém, avšak neuvěřitelně křehkém srdci utkaném z pavučin bohabojnosti, laskavosti, čestnosti, lásky, soucitu, smyslu pro styl a něžnou krásu, povinnost, solidnost i trvalé přátelství. Nezhojitelnou jizvu na Raimundově duši zanechal i odchod jeho otce Ivana Genova do emigrace. Raimundovu výchovu pak vedle jeho maminky, která se jako doktorka přírodních věd a kandidátka věd věnovala intelektuálně a časově náročné práci ve výzkumném ústavu, zajišťovali právě prarodiče Niederführovi. Nejen přihlášení se k částečně německému původu, ale právě revolta vůči otci a vyjádření vděčnosti dědečkovi a babičce bylo důvodem změny jména z Ivan Genov na Ivan Raimund Niederführ. Raimundovi se pak podařilo vedle zvelebení části tradičního rodinného majetku v Uhlířských Janovicích pořídit reprezentativní hrobku na zdejším hřbitově a soustředit své předky tam, kde bude nyní i on po jejich boku tak předčasně odpočívat.
Můj otec David Felix Ratzenbeck se s Raimundem Niederführem seznámil před dlouhými 45 lety. Jako potomci částečně německých rodin se setkali tehdy v jedné z mála základních škol s rozšířenou výukou jazyků ve Vojtěšské, následně Ostrovní ulici na Praze 1, kde se věnovali právě německému jazyku. Základní škola ve Vojtěšské ulici založená již roku 1906 císařem Františkem Josefem I. vytvořila jakýsi symbolický rámec Raimundova mládí, jehož život byl až do posledních dní prodchnut láskou ke starým dávným časům symbolizovaným zejména rakousko – uherskou monarchií.
Ve škole patřil vysoce inteligentní Raimund k nejnadanějším žákům a pět let po sobě se stal nekorunovaným králem celostátního kola jazykové olympiády. Jeho jemná povaha a křehká duše, která jej tak odlišovala od mnohých spolužáků, se stala hlavním důvodem celoživotního přátelství mezi Raimundem a Davidem, jež přetrvalo až do Raimundova předčasného skonu. Jako jedni z hrstky statečných chodili v rámci hodin náboženství k panu biskupu Matouškovi, a jako jediní ze stovek žáků z celé školy v chrámu Páně svatého Vojtěcha v nelehkých 70-tých letech i ministrovali. Společné zážitky při nichž se vzájemně podporovali je mnohdy stavěly doslova „proti všem“, ale vytvořily pouto, které přetrvalo mnohá desetiletí.
Snem Raimunda již od základní školy, a to nejen v důsledku vlivu pana biskupa Matouška, bylo stát se dobrým římsko–katolickým knězem. Pokud by se tento sen naplnil, tak by Raimund patrně ještě dlouhé roky pobýval mezi námi. Raimundův osud však svedl linku jeho života do jiných, byť službou bližnímu podobně ušlechtilých sfér. Stalo se tak navzdory Raimundově mamince, která měla o budoucnosti svého syna jasnou představu, a ten tak nastoupil ke studiu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Bez ohledu na to, že patřil k nejlepším studentům v ročníku byl z pedagogické fakulty v důsledku konfliktu s tehdejší komunistickou mocí reprezentovanou státní bezpečností těsně před dokončením studia bez milosti vyloučen. Nastoupil tedy do svého prvního zaměstnání, kde se stal aparátním zaměstnancem československé strany lidové. Když se mu však již z důvodů na straně maminky i univerzálně nepříznivé doby nepodařilo naplnit své životní poslání službou bližnímu v řadách římsko-katolických duchovních, tak se rozhodl otočit kormidlo svého profesního směřování do sfér k nimž se již dříve svým zájmem upínal. Můj otec nikdy zcela nepochopil, že si jeho tak po všech stránkách křehký přítel, kterého bezpočtukrát musel doslova vlastním tělem a hrubou fyzickou silou bránit proti nejrůznějším útokům ze strany některých spolužáků, vybral tak extrémně náročné povolání z jehož výkonu by se zhroutila většina běžné populace. Na jeho dotazy se mu však od Raimunda dostalo vždy podobného vysvětlení: „Davide, tento svět není přátelský a lidé jsou zlí a neváhají ti jakkoli ublížit. To mrtvý nikdy neudělá. Od nebožtíka ti nebezpečí již nehrozí a jeho blízcí jsou v takové životní situaci a rozpoložení, že na čas opustí své instinkty dravců a chovají se relativně přijatelně. Navíc vykonávám službu bližním, poslední službu na tomto pozemském světě a to mne naplňuje. Uspokojuje mne to, když mohu zemřelým posloužit a s úctou, vděčností a něžnou péčí je důstojně uložit k jejich poslednímu odpočinku.“ Raimund na onen svět laskavě doprovodil více než 4.000 zemřelých. Nyní tu stojíme my zkamenělí žalem a lítostí a chceme Raimundovi v našich srdcích a myslích tu tři desetiletí trvající obětavou starostlivost věnovanou našim blízkým jak to jen lze oplatit. Raimund nikdy nevykonával své povolání pro peníze, a to bylo také důvodem toho, že se navzdory možnostem, který jim zvolený obor skýtá, nestal boháčem. Jeho práce pro něj byla posláním a bez nadsázky životní láskou zároveň. Nejen v jeho zevnějšku a způsobu života, ale především v tom jak své povolání vykonával bude jen obtížně nacházet srovnání.
Raimund miloval své bližní, obdivoval krásné ženy, měl rád dobré víno a s potešením trávil týdny svého volna zejména ve Františkových lázních a krátké přestávky ve své náročné práci toulkami po místních lesích i sběrem hub či výlety na jim tak oblíbený zámek Konopiště. Měl však také vytříbený smysl pro řád, pořádek a krásu tohoto pozemského světa a tak byl Raimund především vzorným hospodářem, který zvelebil majetek získaný po předcích, a ve své domácnosti si vytvořil dokonalou atmosféru třicátých let minulého století. Nikdy se neobklopoval přepychem, ale jak se strojil a vypadal – elegán střihu a formátu Oldřicha Nového, tak ve své skromné domácnosti i žil. Pokud Raimundovo srdce patřilo Rakousko–Uhersku, tak jeho životní styl byl od a až do z inspirován třicátými lety minulého století. Nikdy jsme jej nepřekvapili neupraveného, vždy dokonale oděn, ostříhán i učesán napudrován i navoněn. Snad jediným produktem moderní doby v jeho vzorně čisté a opečovávané domácnosti byl pro nás dnes již nepoužitelný, avšak pro Raimunda nestydatě moderní černobílý televizor. Kdo z nás by dokázal plést a háčkovat, vařit a péct na starodávném kachlovém sporáku stovky tradičních pokrmů bez použití kuchařky, zavařovat, nakládat a sušit nejrůznější plody, škrobit a napínat háčkované závěsy, telefonovat na bezmála sto let starých přístrojích, s radostí topit v kachlových kamnech, používat žehličku na žhavé uhlíky, účetnictví připravovat na osmdesát let starém počítacím stroji, psát kaligrafickým písmem, či dokonce švabachem, vyjmenovat veškerá města a větší vesnice v naší malebné zemi v němčině, bezchybně ovládat dva rodné jazyky, vyrazit napříč republikou 76 let starým automobilem, s noblesní samozřejmostí používat oblečení z dob našich dědů a pradědů, jednat výlučně v mezích dobrých mravů a být vždy laskavý a zdvořilý ….
Raimund byl jediným svého druhu, nenapodobitelný a nenahraditelný, a to nejen pro nás, kteří jej máme rádi a vážíme si jej. Novodobý Oldřich Nový, elegán a šlechtic mezi lidmi svého druhu i rytíř ducha a ctitel tradičních hodnot. Zemřel předčasně dne 30. června 2020 ve svém domě jehož každý centimetr čtvereční s láskyplnou péči a smyslem pro krásu jemu vlastním opečovával. Zemřel na srdce zlomené nesnázemi pozemského bytí a znásilněnou křehkou duši, která již nevydržela nápor jeho náročné profese, nešťastnou lásku i tíhu lidského osudu v tomto neideálním světě.
Jsem rád, že tady dnes vidíme Raimundovi nejbližší přátele. Jeho vážené a ctěné kolegy pana Jeřábka, pana Melicha i pana Žížalu, Raimundovy spolužáky i sousedy a další obyvatele tohoto malebného města i všechny ostatní. Raimund má z Vaší přítomnosti jistě radost. Náš dík patří Vám všem, že jste se s naším přítelem přišli rozloučit a obzvláště vděčnost pak těm z Vás, kteří se o nemocného Rajmunda starali: paní Haně Sokolové, paní Heleně Nováčkové a především týmu sociálních a zdravotních pracovnic pod vedením paní Mgr. Marie Bílkové.
Můj otec jako právník začínající svojí profesní dráhu v justici se nikdy nemůže ani přiblížit moudrosti božího soudu, avšak navzdory tomu prohlásil, že v životě osobně a z blízka nepoznal člověka, který by si věčný život v království nebeském zasloužil více, než právě Raimund. Ten sám již od útlého věku doslova trpěl, ale nehledě na to se dobrovolně doslova rozdal ostatním. Modleme se nyní společně za Raimundovu nesmrtelnou duši……………………………………., nechť má náš pán pochopení pro jeho hříchy i slabosti, a ať spravedlivě a laskavě posoudí jeho pozemskou pouť.
Být dobrým člověkem je nadevše a my věříme tomu, že se to našemu příteli podařilo! Raimunde, vážíme si tě a již navždy zůstaneš v našich srdcích. Ti z nás, kteří tě známe již dlouhá léta vždy uvidíme tvojí jemnou, ušlechtilou a krásnou tvář a nezapomeneme tvých dobrých skutků. K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
dne 6.7.2020 sepsal David Felix Ratzenbeck
dne 7.7.2020 na pohřbu přednesl Felix Sebastian Ratzenbeck
Raimund se narodil 11.11.1965 jako jediný syn Ivana Genova a Evy Genovové, rozené Niederführové. Jeho národnostní původ byl v české kotlině netradiční, když Raimundův tatínek pocházel z Bulharska a maminka byla potomkem židovské rodiny mající rozsáhlé majetky v Uhlířských Janovicích a okolí a sudeto-německé rodiny Niederführů. Právě Raimundův dědeček Raimund Niederführ zachránil svojí manželku před jistým a neblahým odsunem, který v průběhu nacistické okupace potkal tolik nejen českých židovských rodin a i dlouhou řadu Raimundových příbuzných. Tuto rodinnou tragédii si Raimund celoživotně nosil ve svém tak velkém, avšak neuvěřitelně křehkém srdci utkaném z pavučin bohabojnosti, laskavosti, čestnosti, lásky, soucitu, smyslu pro styl a něžnou krásu, povinnost, solidnost i trvalé přátelství. Nezhojitelnou jizvu na Raimundově duši zanechal i odchod jeho otce Ivana Genova do emigrace. Raimundovu výchovu pak vedle jeho maminky, která se jako doktorka přírodních věd a kandidátka věd věnovala intelektuálně a časově náročné práci ve výzkumném ústavu, zajišťovali právě prarodiče Niederführovi. Nejen přihlášení se k částečně německému původu, ale právě revolta vůči otci a vyjádření vděčnosti dědečkovi a babičce bylo důvodem změny jména z Ivan Genov na Ivan Raimund Niederführ. Raimundovi se pak podařilo vedle zvelebení části tradičního rodinného majetku v Uhlířských Janovicích pořídit reprezentativní hrobku na zdejším hřbitově a soustředit své předky tam, kde bude nyní i on po jejich boku tak předčasně odpočívat.
Můj otec David Felix Ratzenbeck se s Raimundem Niederführem seznámil před dlouhými 45 lety. Jako potomci částečně německých rodin se setkali tehdy v jedné z mála základních škol s rozšířenou výukou jazyků ve Vojtěšské, následně Ostrovní ulici na Praze 1, kde se věnovali právě německému jazyku. Základní škola ve Vojtěšské ulici založená již roku 1906 císařem Františkem Josefem I. vytvořila jakýsi symbolický rámec Raimundova mládí, jehož život byl až do posledních dní prodchnut láskou ke starým dávným časům symbolizovaným zejména rakousko – uherskou monarchií.
Ve škole patřil vysoce inteligentní Raimund k nejnadanějším žákům a pět let po sobě se stal nekorunovaným králem celostátního kola jazykové olympiády. Jeho jemná povaha a křehká duše, která jej tak odlišovala od mnohých spolužáků, se stala hlavním důvodem celoživotního přátelství mezi Raimundem a Davidem, jež přetrvalo až do Raimundova předčasného skonu. Jako jedni z hrstky statečných chodili v rámci hodin náboženství k panu biskupu Matouškovi, a jako jediní ze stovek žáků z celé školy v chrámu Páně svatého Vojtěcha v nelehkých 70-tých letech i ministrovali. Společné zážitky při nichž se vzájemně podporovali je mnohdy stavěly doslova „proti všem“, ale vytvořily pouto, které přetrvalo mnohá desetiletí.
Snem Raimunda již od základní školy, a to nejen v důsledku vlivu pana biskupa Matouška, bylo stát se dobrým římsko–katolickým knězem. Pokud by se tento sen naplil, tak by Raimund patrně ještě dlouhé roky pobýval mezi námi. Raimundův osud však svedl linku jeho života do jiných, byť službou bližnímu podobně ušlechtilých sfér. Stalo se tak navzdory Raimundově mamince, která měla o budoucnosti svého syna jasnou představu, a ten tak nastoupil ke studiu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Bez ohledu na to, že patřil k nejlepším studentům v ročníku byl z pedagogické fakulty v důsledku konfliktu s tehdejší komunistickou mocí reprezentovanou státní bezpečností těsně před dokončením studia bez milosti vyloučen. Nastoupil tedy do svého prvního zaměstnání, kde se stal aparátním zaměstnancem československé strany lidové. Když se mu však již z důvodů na straně maminky i univerzálně nepříznivé doby nepodařilo naplnit své životní poslání službou bližnímu v řadách římsko-katolických duchovních, tak se rozhodl otočit kormidlo svého profesního směřování do sfér k nimž se již dříve svým zájmem upínal. Můj otec nikdy zcela nepochopil, že si jeho tak po všech stránkách křehký přítel, kterého bezpočtukrát musel doslova vlastním tělem a hrubou fyzickou silou bránit proti nejrůznějším útokům ze strany některých spolužáků, vybral tak extrémně náročné povolání z jehož výkonu by se zhroutila většina běžné populace. Na jeho dotazy se mu však od Raimunda dostalo vždy podobného vysvětlení: „Davide, tento svět není přátelský a lidé jsou zlí a neváhají ti jakkoli ublížit. To mrtvý nikdy neudělá. Od nebožtíka ti nebezpečí již nehrozí a jeho blízcí jsou v takové životní situaci a rozpoložení, že na čas opustí své instinkty dravců a chovají se relativně přijatelně. Navíc vykonávám službu bližním, poslední službu na tomto pozemském světě a to mne naplňuje. Uspokojuje mne to, když mohu zemřelým posloužit a s úctou, vděčností a něžnou péčí je důstojně uložit k jejich poslednímu odpočinku.“ Raimund na onen svět laskavě doprovodil více než 4.000 zemřelých. Nyní tu stojíme my zkamenělí žalem a lítostí a chceme Raimundovi v našich srdcích a myslích tu tři desetiletí trvající obětavou starostlivost věnovanou našim blízkým jak to jen lze oplatit. Raimund nikdy nevykonával své povolání pro peníze, a to bylo také důvodem toho, že se navzdory možnostem, který jim zvolený obor skýtá, nestal boháčem. Jeho práce pro něj byla posláním a bez nadsázky životní láskou zároveň. Nejen v jeho zevnějšku a způsobu života, ale především v tom jak své povolání vykonával bude jen obtížně nacházet srovnání.
Raimund miloval své bližní, obdivoval krásné ženy, měl rád dobré víno a s potešením trávil týdny svého volna zejména ve Františkových lázních a krátké přestávky ve své náročné práci toulkami po místních lesích i sběrem hub či výlety na jim tak oblíbený zámek Konopiště. Měl však také vytříbený smysl pro řád, pořádek a krásu tohoto pozemského světa a tak byl Raimund především vzorným hospodářem, který zvelebil majetek získaný po předcích, a ve své domácnosti si vytvořil dokonalou atmosféru třicátých let minulého století. Nikdy se neobklopoval přepychem, ale jak se strojil a vypadal – elegán střihu a formátu Oldřicha Nového, tak ve své skromné domácnosti i žil. Pokud Raimundovo srdce patřilo Rakousko–Uhersku, tak jeho životní styl byl od a až do z inspirován třicátými lety minulého století. Nikdy jsme jej nepřekvapili neupraveného, vždy dokonale oděn, ostříhán i učesán napudrován i navoněn. Snad jediným produktem moderní doby v jeho vzorně čisté a opečovávané domácnosti byl pro nás dnes již nepoužitelný, avšak pro Raimunda nestydatě moderní černobílý televizor. Kdo z nás by dokázal plést a háčkovat, vařit a péct na starodávném kachlovém sporáku stovky tradičních pokrmů bez použití kuchařky, zavařovat, nakládat a sušit nejrůznější plody, škrobit a napínat háčkované závěsy, telefonovat na bezmála sto let starých přístrojích, s radostí topit v kachlových kamnech, používat žehličku na žhavé uhlíky, účetnictví připravovat na osmdesát let starém počítacím stroji, psát kaligrafickým písmem, či dokonce švabachem, vyjmenovat veškerá města a větší vesnice v naší malebné zemi v němčině, bezchybně ovládat dva rodné jazyky, vyrazit napříč republikou 76 let starým automobilem, s noblesní samozřejmostí používat oblečení z dob našich dědů a pradědů, jednat výlučně v mezích dobrých mravů a být vždy laskavý a zdvořilý ….
Raimund byl jediným svého druhu, nenapodobitelný a nenahraditelný, a to nejen pro nás, kteří jej máme rádi a vážíme si jej. Novodobý Oldřich Nový, elegán a šlechtic mezi lidmi svého druhu i rytíř ducha a ctitel tradičních hodnot. Zemřel předčasně dne 30. června ve svém domu jehož každý centimetr čtvereční s láskyplnou péči a smyslem pro krásu jemu vlastním opečovával. Zemřel na srdce zlomené nesnázemí pozemského bytí a znásilněnou křehkou duši, která již nevydržela nápor jeho náročné profese, nešťastnou lásku i tíhu lidského osudu v tomto neideálním světě.
Jsem rád, že tady dnes vidíme Raimundovi nejbližší přátele. Jeho vážené a ctěné kolegy pana Jeřábka, pana Melicha i pana Žížalu, Raimundovy spolužáky i sousedy a další obyvatele tohoto malebného města i všechny ostatní. Raimund má z Vaší přítomnosti jistě radost. Náš dík patří Vám všem, že jste se s naším přítelem přišli rozloučit a obzvláště vděčnost pak těm z Vás, kteří se o nemocného Rajmunda starali: paní Haně Sokolové, paní Heleně Nováčkové a především týmu sociálních a zdravotních pracovnic pod vedením paní Mgr. Marie Bílkové.
Být dobrým člověkem je nadevše a my věříme tomu, že se to našemu příteli podařilo! Raimunde, vážíme si tě a již navždy zůstaneš v našich srdcích. Ti z nás, kteří tě známe již dlouhá léta vždy uvidíme tvojí jemnou, ušlechtilou a krásnou tvář a nezapomeneme tvých dobrých skutků. K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
dne 6.7.2020 sepsal David Felix Ratzenbeck
dne 7.7.2020 na pohřbu přednesl Felix Sebastian Ratzenbeck